Vysoké Tatry 2015

9. srpna 2015 v 22:17 | Krejdom |  Deník
Během dovolené v Řecku na Korfu Honzu napadlo, že bych se mohla přiškvařit na jeho rodinnou dovolenou v Tatrách. Znělo to velice lákavě a nakonec nikdo neměl nic proti, a tak jsem týden po návratu ze sluncem rozpáleného Řecka sbalila krosničku a batoh a vyrazila.

cesta na Téryho chatu


Sobota 25. 7. 2015: cesta tam a první (psycho) túra

Naším cílem bylo Štrbské Pleso a jelikož je Honzova rodina vcelku početná a do auta bychom se už nevešli, vyrazili jsme na vlastní pěst. Honza se aspoň nemusel mačkat v autě a krosny nám byly odvezeny, takže jsme mohli jet velmi nalehko a hned po příjezdu vyrazit na túru.
Vlaková spojení byla značně nevyhovující a autobus odjížděl z Brna v děsivou jednu hodinu ranní. Naštěstí nám ponocování nedělalo problém a ochotný hlídač na busáku mě dokonce pustil na toalety i po zavíračce. Na nástupišti jsme pak potkali Libku, která mířila stejným směrem, jen o zastávku dál. Ze začátku jsem vůbec netušila, kdo to je, a když začala mluvit o FI, tak mi to taky moc nepomohlo. Honza vypadal, že přesně ví, o koho jde, ale později se ukázalo, že svoje zmatení uměl jen velmi dobře maskovat. Jasno se mi udělalo, až když poznamenala, že v Bratislavě omdlívala. Docvaklo mi, že se jedná o slečnu, která s námi byla před rokem na matematickém kempu v Žilině a při návštěvě vědeckého zábavního centra se jí udělalo nevolno. Tenkrát bylo strašné vedro a Honza teprve poznával moji pravou povahu. Byla to přesně ty slečna, která mi nabídla autíčkové lízátko a já prohodila hlášku o sdílení tělních tekutin. :)
V autobuse byla zima a nebyl tam záchod. Ani v těch horách později nebyla taková zima, jako v autobuse. I tak se nám ale podařilo trošku spát a ráno jsme svěží přijeli do Popradu. Hurá najít bankomat a posnídat sušenky z domácích zásob.

čekání na električku

Potom jsme se nechali vyvézt električkou nahoru do Starého Smokovca a odtud pozemní lanovkou na Hrebienok - startovní bod túry. U prvního rozcestníku jsme nenašli kešku, Honza ochotně odfotil skupinku turistů a vražedným tempem vyrazil vzhůru. Padla na mě panika, že bude takhle sprintovat celý den... a nemýlila jsem se.
První zastávka byla u Rainerovy chaty, předběhl nás tam zásobovač s děsivě vysokou věží přepravek na zádech a ještě děsivějšími svaly na nohách. My jen pojedli pár sušenek a chvátali dál. Bylo krásně teplo, ale jak jsme postupně stoupali výš, začínalo se ochlazovat a foukal vítr.
Dalším cílem byla Téryho chata. Když jsem ji poprvé uviděla na vrcholu skály, po které stékal vodopád, zděsila jsem se. Přišlo mi to celé strašně kolmé. Ale ono to zdání klame, všude jsou serpentiny, a tak se stoupá relativně dobře. Pokud se ovšem zrovna nezačnou blížit mraky a poprchávat, takže nasadíte ještě vražednější tempo a stoupáte vzhůru, tlak se snižuje a vám se motá hlava. Na chatu jsem vyběhla celá zpocená s udýchaná, ale stálo to za to. Jen jsme zapadli dovnitř, začalo pršet. Uvnitř jsem si dala zaslouženou česnečku a počkali jsme, dokud se přeháňka nepřehnala.


Potom jsme prošli kolem dalších ples, abychom mohli čelit největší výzvě - Priečnemu sedlu. Když jsme vycházeli, bylo krásně, ale jak je známo, počasí se v horách mění sakra rychle. V okamžiku, když jsme dorazili k řetězům, začalo pršet. Nahodili jsme pláštěnky, už nebylo cesty zpět. Začali jsme se drápat nahoru a já vzpomínala, jak mi Honza před odjezdem vyprávěl, že zrovna nedávno se tam někde zabili nějací Češi, protože je na řetězech chytla bouřka a oni se drželi řetězů, do kterých uhodil blesk. Začalo hřmít a já nevěděla, jestli se mám držet a nechat se sestřelit bleskem nebo se pustit a uklouznout po mokré skále dolů. Pak začaly padat kroupy. No řeknu vám, měla jsem nahnáno.

kutálení se dolů ze svahu

Když jsme vylezli nahoru, jako mávnutím kouzelného proutku bouřit a pršet přestalo. Jak naschvál. Dolů po suťovitém svahu jsem se pro jistotu raději doklouzala po zadku. Sestupy mi moc nejdou. Pak už byla cesta zase lepší a skoro nikde ani živáčka. Viděli jsme dokonce i kamzíka! Nejzvláštnější byly zamrznuté plochy, které byly vážně zamrznuté, i když bylo dost teplo. Zkoušela jsem na ně napasovat nějakou teorii s nízkým tlakem, ale doteď mi to úplně nesedí. Další zastávku jsme udělali na Zbojnické chatě, tam jsme si dali oběd z vlastních zásob a já se konečně jakž takž uklidnila po tom adrenalinu na řetězech. Honza šel na kešku.
Cesta zpátky byla dlouhá, vcelku snadno schůdná a později velmi nudá. Ve dvou třetinách začalo pršet. Schovali jsme se pod strom v naději, že to bude zase krátká přeháňka, ale nebyla. Pršelo pak už celou cestu, a tak jsme opatrně šlapali po mokrých kamenech a vyhýbali se bahnitým loužím. Začaly se mi ozývat puchýře na nohách. Pak se ale vynořil známý rozcestník a my se ocitli zpátky na Hrebienku.
Do Smokovce jsme se vydali pěšky, protože mokří už jsme stejně byli, za lanovku chtěli 8 €, hned vedle kolejí vedla pěkná cestička a Honza se aspoň mohl zblízka podívat na koleje u výhybky. Ve Smokovci nám samozřejmě těsně před nosem ujela električka, ale na nádraží bylo příjemně teplo a měli tam automat na horkou čokoládu, takže nám bylo dobře. Nakonec jsme do chaty, kde jsme měli být ubytovaní přijeli ještě dřív, než zbytek Honzovy rodiny, takže jsme na ně museli čekat. Horká sprcha a skvělá večeře ve Furkotce to báječně vykompenzovaly.

Neděle 26. 7. 2015: druhá túra

Mělo se vyrážet v osm. Dobrovolníci vstávali v sedm, aby zjistili, že prší a že se čas odchodu posouvá na ažpřestanepršet. Byla jsem velmi ráda, protože tím pádem jsem se mohla celé dopoledne válet a nabírat síly. V jedenáct pršet přestalo a můj osud postelového povaleče byl zpečetěn.
Šla jsem já, Honza, jeho brácha Vojta a jejich tatínek. Jen tak pro představu: Honza je o hlavu vyšší než já a těch tří je i tak nejnižší, teď si představte, jak dlouhé mají nohy... a jak krátké nohy mám já. Zatím, co si pánové vykračovali pohodovou procházkovou chůzí, já za nimi běžela, co mi dech (ne)stačil. Naštěstí bylo po cestě pár kešek, u kterých kluci lezli do svahů, tatínek nedočkavě postával a já se to snažila rozdýchat. No tu první hledali úplně mimo. Jen já jsem si všimla chichotajícího se páru, který nenápadně ukazoval o pár metrů vedle, a tak jsem našla svoji první kešku. Možná bych měla zauvažovat o aktivnějším hledání, ale nemám na to techniku.
Následovalo další prudší stoupání, při kterém se mi už vážně udělalo špatně. Stáhl se mi krk a musela jsem to nejmíň deset minut rozdýchávat na větším kameni. Potom začala akce kamzík. Slovo, kvůli kterému jsem měla chuť vraždit, shodit Honzu ze skály, otočit se a jít zpátky, vymyslet krutou pomstu.
Došli jsme na Vyšné Koprovské sedlo a tam jsme s Vojtou hodinu a půl čekali na ty dva extrémisty, kteří si vyběhli na Koprovský štít pro kešky a výhled. Na tom kmeni, který tam je místo lavičky, se nakonec vůbec neleželo špatně, málem bych i usnula. Po návratu aktivistů z vrcholu, jsme mi odpočatí vyrazili napřed. Dolů. Ze začátku to opět nešlo, ale potom jsem se rozkamzíkovala a vesela jsem běžela dolů a přitom si povídala s Vojtou. Zbytek skupiny jsme nechali daleko za sebou.
Po čase se ozvali z vysílačky, kde jsme a jestli vidíme kamzíky. Nejdřív jsem myslela, že kamzíkama myslejí sebe, a tak jsem odvětila, že nevidíme. Pak jsem ale zahládla na svahu v dálce tři hnědé skvrny a usoudila, že kamzíky vidíme. Pokračovali jsme dále po modré příjemným údolím, mírně z kopce. Kolem se klikatil potůček, modré zvonečky lemovaly cestu a mně se šlo báječně.
Náhle Vojta zbystřil cosi živého přebíhajícího po cestě. Sice mi tvrdil, že to nebyl kamzík, ale když jsem se podívala tím směrem, kterým ukazoval, tak jsme v poblíž spatřila další hnědý flek. Takže to byl kamzík č. 5.
Později jsme se nechali dohnat zbytkem skupiny a pokračovali jsme více méně společně. A já skákala vepředu jako první. Po zbytek cesty se už nepřihodilo nic zajímavého, párkrát jsme odpočívali u rozcestníků, zpívali jsme si cestou dolů po asfaltce a uvažovali nad krádeží čtyř kol. Nakonec jsme přeci jen dorazili na parkoviště u Tří studní, studánek, studniček a nechali se odvézt zpátky na Štrbské pleso.

kamzik!

Pondělí 27. 7. 2015: den klidu

V pondělí pršelo. Když přestalo, tak šli všichni, krom mě s Honzou na procházku. My byli na jakékoli další chození už příliž unavení. Nakonec jsme i dobře udělali, když jsme se rozhodli zůstat doma, protože výpravu stejně po cestě zastihl déšť a moc daleko se nedostala.
Odpoledne jsme trávili hraním pinecu a jengy, což mimochodem není vůbec jednoduché, když se každou chvíli přiřítí autíčko z lega, které vám celou tu krásnou věž zboří, aby mělo kostičky na garáž.
Večer, za mírného pokapávání, jsme se s Honzou vyšli podívat na Štrbské pleso a ulovit další dvě kešky. Bylo tam děsně moc much. Foťák jsem neměla, takže si jen představte tu úžasnou mlhu tiše levitující nad vodní hladinou, která byla nepopsatelná.

Úterý 28. 7. 2015: návrat zpátky
Mužská část osazenstva se ve čtyři ráno dobrovolně probudila a vyrazila na túru s horským vůdcem.
Já už jsem tam neměla moc co strašit, a tak jsem vyrazila zpátky domů, abych měla dost času na přeprání a přežehlení věcí, leč jsem v sobotu odjížděla na tábor. Ještě před devátou hodinou ranní, kdy jsem opouštěla apartmán, mi přišla smska z vrcholu Vysoké. Určitě něco ve stylu "kamzik".
Pak už jsem se svezla zubačkou do Štrby a od tam dál do Bratislavy.
A pak začala sranda.
Měla jsem v plánu, že v Bratislavě se z vlakového nádraží na nádraží autobusové dopravím pěšky. Vyzbrojena offline mapami a jen krosničkou na zádech jsem vyrazila. Bylo velmi teplo a značení ulic bylo velmi matoucí. Sebevědomě jsem minula autobusové zastávky u vlakáče. Zelenými parky jsem také prošla podle plánu. Jenže pak se najednou začal krátit čas a já začla být nervózní. Směrem jsem si nebyla úplně stoprocentně jistá a rychlostí své chůze také ne. Zbývala půl hodina do odjezdu mého předplaceného žlutého autobusu. Optala jsem se dvou slečen na cestu a ty mi poradily doběhnout právě odjíždějící autobus. Stihla jsem to, ale řidič mi oznámil, že jízdenky neprodává, takže jsem stejně musela zase vycouvat a jít k automatu. Jízdenku pro batožinu jsem si nekoupila, jel snad můj batoh na černo? Nevím. Milá postarší paní mi pak ještě na zastávce poradila, kamže to chci vlastně jet a co mi tam jede. Jelo to asi za osm minut a já doufala, že je to opravdu správný spoj. Ale zastávka autobusová stanica zněla rozumně.
Přijela jsem necelou čtvrt hodinu před odjezdem autobusu. Pěšky bych to asi zvládla přibližně stejně rychle, ale nakonec jsem byla ráda, že jsem nemusela riskovat, že se na zbytku trasy ztratím. Původně jsem myslela, že je to nádraží na úplně druhé straně té strašně dlouhé ulice. Najít žlutý autobus na stanici se mi podařilo naštěstí celkem rychle, na to, jak jsem byla už celá vyklepaná. Díky bohu za to, že jsou ty autobusy tak hezky odlišitelné. Pro jistotu jsem se ale sevarda postávajícího u busu zeptala, jestli vážně jede do Brna. Co si na mě zablekotal a pak se úplně zakoktal. Po hlubokém nádechu se ale nakonec vyslovil, že ano a jestli chci dát krosnu dolů. Nejdřív jsem si ale potřebovala přelít pití a sundat pár vrstev nervozitou propoceného oblečení. Stevard se mi v tom posledním pokusil zabránit, že prý mají v autobuse zimu, já se ale odradit nenechala a mám takové podezření, že pokud tam předtím vážně zima byla, tak přitopil, protože mně bylo tak akorát. Uklidnila jsem se, až když jsem se usadila na sedačce. Vedle mě nikdo nebyl a čokoláda vážně přišla vhod.
Po příjezdu do Brna jsem si zase o trošku víc začala vážit tohoto úžasného města a smysl dávající hromadné dopravě, kterou znám.

Ale Tatry byly báječné.

kamzik!

(fotky fotil Honza)
 


Komentáře

1 Blanka Blanka | Web | 10. srpna 2015 v 3:08 | Reagovat

V každém případě krajina tam vypadá pěkně :)

2 Seina Seina | Web | 10. srpna 2015 v 10:27 | Reagovat

Krásný to tam je

3 Marky Marky | 16. srpna 2015 v 12:40 | Reagovat

Pro kešky všechno! My taky chtěli na kratší výlet do Tater přes Poprad, ale jeden nejmenovaný Ron ztratil kartičku na vlak :-D

4 Honza Honza | E-mail | Web | 22. srpna 2015 v 18:29 | Reagovat

Kamzík!

Domčo, doporučuji pročíst http://www.treking.cz/archiv/laviny-preziti.htm "Co dělat po odtrhu laviny", možná se to bude v zimě v Alpách hodit... :P

5 ten, co šťouchá ten, co šťouchá | 5. listopadu 2015 v 19:46 | Reagovat

Proč si na tábor žehlíš oblečení?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama